close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Desky, na kterých jsem vyrůstal

23. ledna 2014 v 1:17 | L. |  Kultura a umění
Zdravím, u dnešního článku bych se rád vrátil do svých mladších let a představil Vám desky, na kterých jsem vyrůstal a ke kterým se dodnes velmi rád vracím, jednak z nostalgie a taky proto, že tato alba jsou naprosto nadčasová. Jsou sice už většinou "old school", ve věku kdy jsem se začal zajímat o hudbu jsem se hodně vracel do minulosti, přesto si myslím, že i dnes mají co říct, minimálně budete vědět, jaký vkus jsem měl v 15 letech :)



Iron Maiden - The Number of the Beast: Tohle bylo asi první metalové album, které mě naprosto pohltilo. Předtím jsem poslouchával nějaké pecky od Citronů (škoda že klukům umřel Standa Hranický :( ), Nightwish nebo Led Zeppelin, ale s tímhle albem, co jsem našel u táty na poličce přišla naprostá láska k té kapele, ke které mě přivedlo hlavně tohle CD. Z Maidenů jsem v 14 letech šílel jako slečny v tomto věku z One Direction, tehdy jsem si koupil další 2 jejich alba, která mám dodnes vystavená nad stolem, stáhnul jsem si jejich diskografii, kterou jsem točil pořád dokola do zblbnutí, koupil jsem jejich tričko, začal nosit pyramidy jako motorkář a odmítal chodit k holiči (což mi v podstatě vydrželo dodnes, pořád si s delšími vlasy připadám hezčí). Po nějaké době mě tohle přešlo, už jsem se z toho pubertálního zapadnutí do žánru vymanil, ale dodnes jsem se rocku a metalu tak úplně nevzdal, i když už jsem multižánrový, texty Iron Maiden znám pořád nazpamět a na Sonisphere, kde jsem si předloni konečně splnil svůj sen a Maideny viděl naživo nikdy nezapomenu.


Korn - Greatest Hits: Tahle kapela je další mojí láskou z doby, kdy jsem přecházel od heavy metalu na tvrdší subžánry a propadl jsem kouzlu nu-metalu. Bylo mi tehdy asi 16 let, pamatuju si, že jsem tuhle desku měl v mobilu a vždy jsem si ji pouštěl, když jsem se chystal do tanečních. Korni pro mě byli synonymem naprosté tvrdosti, Jona Davise jsem obdivoval, za to čím si prošel od šikanovaného outsidera k rockové hvězdě. Spolužáci mě měli za magora a nechápali mě a tuhle hudbu vůbec ne, tehdy se totiž všude začala rozmáhat vlna electro dance, někteří chodili tajně do klubů a na diskotéky chlastat (já jsem byl vzornej, pít jsem začal až někdy v 17 a na diskotéky jsem si nezvykl a dodnes se jim tak nějak vyhýbám :) ) a všichni dokupy se učili tecktonic, hardstyle a další tyhle taneční styly, kterým jsem nikdy na chuť nepřišel. S kamárády jsme se tehdy ohledně hudby byly schopní skvěle dohádat, po určité době nás tyhle pubertální manýry ale přešly. Kamarádi se na dance už dávno vykašlali, já jsem Kornům zůstal pořád věrný, i když se jim kvůli problémům v kapele nedařilo vydat dobrou desku až do letošního roku. Viděl jsem je naživo třikrát, z toho dvakrát spíš náhodou a je to jedna z kapel, ke kterým se pořád hodně rád vracím, zvláště k jejich starým peckám.


Marilyn Manson - Mechanical Animals: Marilyna Mansona jsem měl rád ve stejné době jako Korny, miloval jsem zvuk téhle desky a údiv mých spolužáku typu: "Proboha, co je tohle za hroznýho úchyla.", kontroverzní hudbu a témata jsem měl vždycky rád, a nikdy jsem se nebál toho, co ostatní považovali za nechutnost, v tomhle směru jsem šel vždycky proti proudu (a nakonec mi to taky vydrželo dodnes, pořád mám rád horrorcore a úchylný humor, nakonec bez téhle stránky osobnosti bych nikdy asi neměl odvahu hrabat se v alternativní hudbě :) ). Připadal jsem si tehdy jako intelektuální a všemi nepochopená osobnost, teď bych se za to nejradši nakopal, potkat se, protože jsem tehdy byl od někoho intelektuálního hodně daleko, ale to už tak v pubertě bývá. Tohle album mám pořád velmi rád, protože jeho zvuk i texty jsou naprosto jedinečné a i když Mansonova současná tvorba jde mimo mě, jeho prvních asi 5 desek pořád miluji.


Pink Floyd - The Division Bell: Division Bell je další z tátových cédéček, které máme od nepaměti doma. Jako malé dítě jsem se toho obrázku na obalu strašně bál, rodiče kvůli tomu museli schovat cédéčka do skříně. Pak jsem tam jednoho dne už v někdy v 15 letech tohle album našel, vzpomněl jsem si na něj a zkusil si ho pustit. A světe div se, naprosto mě to pohltilo a objevil jsem genialitu Pink Floyd. Spolužáci to tehdy neviděli, považovali to za totální nudu, protože tohle bylo, jestli si dobře pamatuju v době, kdy končila doba, kdy byl cool hip-hop a už se začínal drát do popředí dance, a v jejich věku ta deska byla těžko pochopitelná. Já jsem poslouchal rockovou hudbu a měl jsem v ní už docela přehled, takže jsem z toho alba vycítil virtuozitu, tak typickou pro tuto kapelu. Jak šel čas, někteří spolužáci tuhle kapelu docenili a poděkovali mi, že jsem jim je představil, jiné to dodnes míjí. Pro mě dnes Pink Floyd znamená asi objektivně nejlepší kapelu, která kdy existovala, protože jejich vliv na hudbu je nezměrný. Škoda, že je naživo asi nikdy neuvidím, rozpadli se v roce 1995 (R.I.P. Rick Wright :( ), rok po jejich posledním koncertu u nás, na kterém tehdy byl můj táta.


Nine Inch Nails - The Fragile: Tuhle desku jsem začal poslouchat asi v době, kdy mě začal bavit Manson. Našel jsem ji na tátově externím disku a napřed mi připadala strašně divná, ale píseň Starfuckers Inc. se mi hodně líbila. Když jsem trochu vyrostl, zkusil jsem tomu dát další šanci a znovu ty písně projít, tentokrát už jsem byl starší, vyzrálejší, měl jsem toho víc naposloucháno a přišel jsem tomu na chuť, i když je ta deska hodně alternativní. Kamarádi ji taky nechápali a nelíbila se jim, když jsem jim ji pouštěl, nepochopili genialitu industrialu, i když to byla taky elektronika. Někteří časem uznali, že tahle deska má něco do sebe, další nade mnou už dávno zlomili hůl a smířili se s tím, že poslouchám zvláštní věci, které se jim nikdy líbit nebudou. Akorát mě tehdy štvalo, že mezi holkama tehdy frčela Hannah Montana, a někdo to označil za glam rock. Když jsem se pak z nějakou bavil o hudbě, oba jsme tvrdili, že máme rádi glam rock, akorát mě pak naštvalo, že já myslím NIN a Bowieho a ona Miley Cyrus. Tehdy jsem byl totiž ještě pravověrný rocker a odsuzoval jakoukoli komerční a popovou hudbu, a komerční tehdy pro mě bylo všechno, co nebylo metal nebo to neznělo jako z jiné planety, byl jsem trochu jako Listerovo já z minulosti :) (v téhle době jsem taky přišel na chuť Red Dwarfovi :) ). Nine Inch Nails je skupina, která mi pořád má co říct a často a rád si ji pustím, jsem rád, že dodnes neztratili svůj charakteristický styl a doufám, že mi jejich koncert v červnu vyjde :) .

Doufám, že jste se nenudili a třeba i trochu pobavili vzpomínáním na moje pubertální léta, napište mi, co jste poslouchali Vy, když jste byli takhle mladí, nebo napište podobné články na svoje blogy a hoďte mi do komentářů odkaz, rád si je přečtu :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama